Podívej se, jak je nádherně - všechno kolem nás je barevné

Pokud jsi už zapomněla fjůčr bitr na tyhle písně mluvícího psa, pak jsi šťastná žena, ale stejně nutno říct, že má to zvíře v něčem pravdu. Co když jsme žili v nebarevným světě a přáli jsme si barvy, že jako "PAK" budeme konečně šťastní, a jsme? No jak kdo. Berem barvy jako samozřejmost? Berem...

Nějak se stalo, že jsme si přestali zatahovat večer žaluzie v obýváku. A tak koukám na protější okna, ale nevidim nic, protože všichni mají žaluzie zatažený. Ale oni všichni můžou vidět, že sedím za nojbůkem a něco tu důležitě ťukám a hryžu si u toho kůžičku kolem nehtů, jo, toho jsem se ještě nezbavila, kamionů čokolády už naštěstí jo - a jak? Stačilo se rozhodnout.

Posledních asi pět nocí je šílených, teda těch k ránu částí, kdy je ještě tma ale východ se blíží a někdy ho i zahlídnu a to je pak depréze, a přitom je to tak krásná část dne... Dneska jsem vyrazila cestou necestou chodníkem nechodníkem na kříženinu jógy a pilates, co vede moje nová "kamarádka" (:D) (a třeba jo!) z plavání, slovo dalo slovo a osud se naplnil, vylomenina byla hlídána v dětským koutu s dalšími dvěma vylomeninami, nejdřív plakala, pak byla v pohodě a pak zase plakala, zatímco já byla celou dobu v pohodě a milovala to. Pak jsme se dlouho a pevně objímaly a mně bylo líp a jí bylo taky líp, cesta zpět byla míň strastiplná a s neplánovaným spánkem, který mi umožnil ještě jedno z posledních letošních posezení na zahrádce dvacet dvojky s kávou a dortem, bohužel bez knihy, ale i tak to bylo parádní. Krásný babí léto ve vzduchu. Jen ta ú ú úú nava a děsivá hloubka kruhů pod (nejen) bitrózníma očima.

Mám hotový cover nový povídkový e-knížky!

Stala se mi asi poprvý ta věc, co se děje pořád skoro ve všech knihách - "oj, já to fakt řekla nahlas?" - vždycky jsem si u tadytěch pasáží říkala - "wtf, seš debilní? - tak snad víš, co si jen myslíš, a co vyslovíš, ne?" - a ukázalo se, že dlužím všem těmto hrdinům omluvu a už vím, že myšlenka opravdu dokáže být tak silná, že se vydere ze rtů k překvapení samotného vlastníka těchto rtů :D, aneb bitr na hřišti poslouchá otřesný rozhovor matky a maličkého syna (syn se normálně ptá a matka trapně odpovídá, pardón karmo, já vím, že taky umím být trapná a otřesná, ale fakt doufám, že to má nějaký hranice...) a pomyslí si - "TAKOVÝ KECY..." - a hle - co se nestalo a co se mezi rty neprodralo na světlo boží? :D

Další zajímavý mateřský zjištění je, že co pro mě znamená "zabít dvě hodiny času", může pro vylomeninku představovat nejskvelejší část dne...

Světe, nevzdávej to s náma, jsi fajn! :)

"Nino, co se ti dneska líbilo nejvíc?"
"MÁMA!" :)