dát se do pohybu, rozčeřit vody. a tak jsem se přihlásila o svoje místo na pláži. kotě bude moje spolužačka. když se mě ptala poprvé, jestli do toho jdu, seděla jsem zrovna kdesi ve dvou tisících v lyžařských hadrech nad horkou čokoládou, a měla jsem jasno, že ne, protože už půlku z toho všeho mám, znám, vím . haha! tak určitě, bitr. o pár dnů později jsem dočítala knihu na gauči vedle vytuhlý vylomeninky (existuje z týhle chvíle spontánní foto, které zveřejním až v budoucnu z pláže :D) a postupně přehodnocovala. a rozhodla se, že pořád dává větší smysl ten krok udělat teď, než příště nebo nikdy. paní dnes? a nešlo by to až příští rok v lednu? nešlo. tak hurá. :)