a přes fak nejede vlak

dneska nenávidím všechny šťastný matky, co 24/7 ťuťuňunískujou svoje ťuťuňunísky (to bylo docela těžký napsat), dneska nenávidim všechny papírnictví a další obchody, který by mi možná dokázaly trošku zvednout náladu, jenže do nich vedou bariéry a kdybych je dneska měla s kočárem zdolávat, nedokázala bych v sobě udusit všechny k*rvy a prdele, musely by ven a bylo by to nahlas. dneska nenávidim skorojaro, protože jsem se oblíkla skorojarně a musela se vrátit domů pro teplejší mikinu, přes kterou mi ale už přišlo zbytečný brát si bundu, protože skorojaro, a byla mi zase zima, ale podruhý jsem se už vracet nechtěla. dneska jsem doma zapomněla věc, kvůli který jsem se vydala na výletní misi, takže jsem jen koupila zásobu ovocných kapsiček a miňonek, který bohužel teďka jedu ve velkým. nenávidím všechny kašle a rýmy světa. dneska nenávidím svět tak, že mám chuť vyhodit plastovej obal do směsi, ale dneska to neudělám, protože svět za to nemůže. tak ještě to asi neni tak zlý.

předjarní těšení

poslouchám svou milovanou jarní people always look better in the sun, dneska jsem už obula konversky, ne poprvý v letošní zimě, ale poprvý mi v nich už zima nebyla, popíjím nudnej černej čaj, co ho miluju nejvíc na světě, nevím proč jsem skoro 30 let sama před sebou předstírala, že mi chutnají ovocný čaje... dokončuju článek o kutilech, chumlám se do svetru ale stejně se cítím jarně, mám chuť se jen tak těšit na všechno, třeba na palačinku, na kterou zdrhnu za dvě hodinky, až budu mít hotový kutily, a začnu psát o svatbách, ať žijou deadliny, ať žije jaro, ať žijou bornliny, ať žijou spící vylomeniny, co mě učí držet si hranice a třeba i zakřičet, myslím že neexistuje nikdo, na koho bych si v životě troufla tolik zakřičet, možná proto, že vím, že mě miluje bez podmínek stejně jako já ji, i když mě testuje a směje se mi do ksichtu když si sahám na dno. i za to ji miluju. tak jaro, tohle jsem já, a pojď mi.