úterý 29. listopadu 2016

vysmátý uplakaný den, tak jako včera, tak jako zejtra, tak jak to miluju

koupila jsem áčtyřkovou obálku za 3 koruny, jeden dárek vložila dovnitř a jeden nalepila na ni a pak jsem ji poslala doporučeně za 51. ♥ malé velké radosti, k nezaplacení. z pošty jsem si odnesla boty. konečně. z jejich minulý majitelky nemám příjemný pocity, tak jsem je hned hodila do pračky spolu s dalšími dvěma páry, který nejvíc nosím, a teď se tu suší vedle mě pod topením a já si čtu status Radky T. o botách s fotkou hory bot a cítím obrovitánskou vděčnost, že nejsem závislá na botách a taky že jsem učinila to velký sekáčový rozhodnutí. a že už i F má druhoruký kabát a sekne mu a je to calvin klein :). a že celkově se mi snad daří zbavovat se lpění na materiálnu. jen bez kafe, čokolády, tvarohových koláčků a skvělých knih si teď svoji existenci úplně představit neumím. děkuju za ně :). a za dnešní vychechtaný odpoledne v posteli s vylomeninou. to je tak boží, když se miminko směje nahlas. to moje navíc po smíchu (bohužel) škytá, tak jako já. 

posledních sedm měsíců mýho života je vyplněných hlavně pláčem a smíchem, základníma a protichůdnýma emocema, kterejm bych snad přiznala absolutní hodnotu, kdybych se někdy nějakým omylem ocitla v lidovkovým pátku. 

posledních sedm měsíců mýho života je totálně nabitých. ♥  

děkuju, že mám pořád čas číst knihy, ač se to často děje během procházky za chůze :D.

pondělí 21. listopadu 2016

kouzelná rybka je kámoš

F si čte s vylomeninou obrázkovou zvířátkovou knihu.
"a tahle ryba je možná kouzelná a umí splnit tři přání. co by sis přála?"
/dvě přání/
"... a jako třetí bych si přála, aby si něco mohla přát i maminka s tatínkem."
já /dojatě sama ze sebe/: "já si přeju, abychom se spolu měli hezky a dokázali se vždycky na všem domluvit."
F: "já si přeju, aby liverpool vyhrál anglickou ligu."

♥ ... a ona plave ... :)

úterý 8. listopadu 2016

nesnesitelná bezmoc miminkovského bytí

mají normální bezva život, na kterej jsou zvyklí a dává jim smysl, a pak najednou prásk (=voda), a ocitnou se v cizím světě. neznají to tu, neumí komunikovat (nikdo neumí říct co chtěl... co by chtěl..), nemůžou utéct nebo se aspoň odplazit. miniaturní mimozemšťani. najednou jsou odkázaný na nás, na to, jestli jejim bolístkám a pocitům porozumíme, nebo ne. u mě je to vzhledem k mý absolutní nezkušenosti s malinkýma lidma spíš to "nebo ne". a možná to plakání nemusí bejt vždycky nutně koliky, zoubky, hlad nebo počůraná plínka. třeba se jen chtějí cítit víc přijatý, víc v bezpečí. ani my nechcem ve skutečnosti slyšet "nebreč, za slzy ti ten idiot nestojí", jako spíš "pojď sem, já tě obejmu a můžeš plakat, jak dlouho budeš potřebovat", ne? (kolikrát se vám to stalo? mně osobně asi cca nulakrát).. a tak jsem uprostřed cesty ke smíření s pláčem dneska chovala milovanou vylomeninu v náručí a šeptala jí, že chápu, jak to miminka musej mít zatraceně těžký, ale že jsem tu s ní a pro ní a může plakat a já ji budu jen chovat a objímat a že to spolu zvládnem. tohle je pro tebe, fjůčr bitr, připomínej si/mi/nám to. každej den.

ty jo, to jsou jiný příspěvky než o kocovině, nešťastným pseudozamilování nebo redbullovým období psaní bakalářky. jako by tyhle všechny události byly jen hořkosladká předehra k životovýmu životu.. tomu, co má opravdový a nejkrásnější grády:)..