Mám dopitý kafe, nedojedenej dort a výhled na plzeňský střechy - bohužel přes mříže, takže jinak, než jsem si pamatovala, než jsem si vysnila. Whatever. Ode dneška mi táhne na třicet, depku z toho nemám, naopak - poslední týden zažívám pocit absolutního štěstí a lehkosti bytí; která se v Kunderově stylu zdála být v některých okamžicích syrově nesnesitelná - to když jsem se pokusila si představit, že mě po návratu z Brna doma nikdo nečeká; říkám záměrně pokusila, protože víc než pokus z toho nebylo - pro moji hlavu byla ta představa natolik nesnesitelná, děsivá a nevím co ještě, že nebyla s to pokus dokončit. To je na jednu stranu nádherný! A o té druhé dneska psát nechci. Události z temných koutů byly vyplivnuty do světa, opustily moje nitro, a možná tady se zrodila ona lehkost, podpořena výletem s Povídkářkami do města hipsterských kaváren, které jsem navštívila naposledy před deseti lety kvůli přijímačkám. Tehdy zrzka v zelené mikině s kapucou, nervní z blížící se maturity a bolavá z nepovedených a tajných pokusů o vztahy, dneska holka s vlasy přirozeně slámovité barvy, s maturitou a diplomem, na který se doma práší a který pro mě (možná bohužel, ale spíš whatever) stejně nic neznamená; máma výjimečný holčičky, co už umí deset slov; žena výjimečného muže; bolavá jen občas, většinu času šťastná k zešílení - jen potřebuju víc tichých bezdětných chvil, abych měla čas a prostor si to nekonečný štěstí uvědomovat častěji :), dneska je mi 29 a je mi líp než kdy dřív. Děkuju všem, co na tom mají zásluhu - tedy především sobě :D, díky ty hešácká bitrrrrr, seš nejlepší, ty to víš, ne? Tak hlavně zůstaň svá, protože právě takovou tě všichni milujem!!!! :) :) :)
