N. mi dnes poprvé řekla, že mě má ráda. Tři roky to někomu opakujete každej den, aniž byste čekali na odpověď, a ona pak jednou přijde, a je to hezký slyšet, je to hladivý, je to dojemný, že to malý miminko najednou mluví a zhmotňuje svoje vlastní myšlenky do slov, ale vlastně je to taky tak trochu jedno, protože i kdyby odpověď nepřicházela, stejně to budu říkat dál, den co den a zbytek života.
pondělí 9. září 2019
neděle 17. února 2019
čau po půl roce (jak příznačný...)
podle posledních tří příspěvků se mi zdá, že jsem si sem chodila už jenom postěžovat a zanadávat, tak je čas zase chvíli na nějaký sluníčka. protože people always look better in the sun - to víme dávno.
tak schválně, co je novýho, od toho dávna, jo.
máme televizi. cha cha. po kolika... deseti letech?, možná víc. je to jedno.
pláč mi zní v uších, i když je zrovna ticho. bože, já tak miluju ticho, vždycky jsem ho milovala, ale nikdy jsem ho asi nedokázala docenit. nemusí to být nutně ticho tichoucí, bezzvukový, nevadí mi šumy, kavárna ani zvuky aut, vlaků, už vůbec ne hudba, dokonce ani nový chinaskózní potkal jsem tě zase po letech (byla jsi krásnější, než sem si tě pamatoval, true story :D) - jo no, jak s láskou říkával tw (jak jen jsem ho anonymně nazývala na všech blozích? už nevím, už nevím tolik věcí, všechno se mi odpařuje z hlavy, pozná se podle toho to nedůležitý, to nedůležitý, co stávalo léta na mých osobních piedestalech, a na co mě teď baví s nadhledem a nostalgií vzpomínat?) (ne, nemusí mi být 80, abych měla právo nostalgicky vzpomínat...) (věci mizí, závorky zůstávaj...), za to že poslouchám malátnýho mě měli už dávno zbavit svéprávnosti. možná by mi to v životě ušetřilo mnoho slziček :D, možná taky ne. ale zpátky k tichu a k mý lásce k tichu, je to vnitřní ticho, to když člověk slyší svoje myšlenky a slyší je nepřerušovaně. třeba je i jen tak pozoruje, jak plujou, aniž by se jim důkladně věnoval. moje milovaný ticho, miss jů, ale jsem rozhodnutá, rozhodnutá si tě hýčkat a trávit spolu víc času, spolu, ve mně, v tobě, v sobě.
rozhodnutí!
protože jenom o nich to všechno je. jedno rozhodnutí padlo ze včerejška na dnešek, nevím přesně, jestli část včera a zbytek dneska, na tom ale nezáleží, protože padlo a já se opět ujistila, že všechno je jen o tom SE ROZHODNOUT. první krok, někdy tak těžkej, jak v patnáctikilovejch kanadách, těžkej jak sud vybrečený vody, kterej když SE ROZHODNU vylejt do kanálu, přijde úleva nepopsatelnýho rozměru, úleva, ze který se vám chce tančit, skákat, zpívat, objímat.
myslím že druhá půlka vylomeniny je můj učitel ve vylejvání sudů. miluju ho za to. a sebe! no ježiš. kam se hrabe láska k tichu :)
tak schválně, co je novýho, od toho dávna, jo.
máme televizi. cha cha. po kolika... deseti letech?, možná víc. je to jedno.
pláč mi zní v uších, i když je zrovna ticho. bože, já tak miluju ticho, vždycky jsem ho milovala, ale nikdy jsem ho asi nedokázala docenit. nemusí to být nutně ticho tichoucí, bezzvukový, nevadí mi šumy, kavárna ani zvuky aut, vlaků, už vůbec ne hudba, dokonce ani nový chinaskózní potkal jsem tě zase po letech (byla jsi krásnější, než sem si tě pamatoval, true story :D) - jo no, jak s láskou říkával tw (jak jen jsem ho anonymně nazývala na všech blozích? už nevím, už nevím tolik věcí, všechno se mi odpařuje z hlavy, pozná se podle toho to nedůležitý, to nedůležitý, co stávalo léta na mých osobních piedestalech, a na co mě teď baví s nadhledem a nostalgií vzpomínat?) (ne, nemusí mi být 80, abych měla právo nostalgicky vzpomínat...) (věci mizí, závorky zůstávaj...), za to že poslouchám malátnýho mě měli už dávno zbavit svéprávnosti. možná by mi to v životě ušetřilo mnoho slziček :D, možná taky ne. ale zpátky k tichu a k mý lásce k tichu, je to vnitřní ticho, to když člověk slyší svoje myšlenky a slyší je nepřerušovaně. třeba je i jen tak pozoruje, jak plujou, aniž by se jim důkladně věnoval. moje milovaný ticho, miss jů, ale jsem rozhodnutá, rozhodnutá si tě hýčkat a trávit spolu víc času, spolu, ve mně, v tobě, v sobě.
rozhodnutí!
protože jenom o nich to všechno je. jedno rozhodnutí padlo ze včerejška na dnešek, nevím přesně, jestli část včera a zbytek dneska, na tom ale nezáleží, protože padlo a já se opět ujistila, že všechno je jen o tom SE ROZHODNOUT. první krok, někdy tak těžkej, jak v patnáctikilovejch kanadách, těžkej jak sud vybrečený vody, kterej když SE ROZHODNU vylejt do kanálu, přijde úleva nepopsatelnýho rozměru, úleva, ze který se vám chce tančit, skákat, zpívat, objímat.
myslím že druhá půlka vylomeniny je můj učitel ve vylejvání sudů. miluju ho za to. a sebe! no ježiš. kam se hrabe láska k tichu :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)