v sedmnáctkovým huráhurááá za kostlivcema inside!

+ meanwhile . . .

 

díky kotě :)

tak čau, Emčo :*

doufám, že už se máš líp... na nostalgický rozepisování se necejtim, tak jen, že je mi smutno, ale vím, že to bylo pro tebe nejlepší, jsem ráda, že jsem u toho mohla bejt s tebou, a že ti moc přeju, ať je tvůj příští život šťastnější. je to tu bez tebe divný a prázdný. když nás v čekárně předběhl buldok ervin, zrovna hráli mezi nebem a zemí jsou věci který... ervin odešel s límcem a já s prázdnou přepravkou a rozmazanou řasenkou.

jednu eutanázii, prosím. 

hotově nebo kartou?

ahoj, čičí :* a promiň, ty víš.

lekce jak blázinec: NELPĚT

to je snad horší než na gymplu, tolik učení a přepadovek a člověk si nemůže dát ani enko jako na dějáku, ani kytičku jako v bižuli :).. ne, počkat... je to mnohem lepší, a navíc nic z toho, co se "nadrtím", po písemce nezapomenu, naopak si to nejspíš budu pamatovat do konce života :D, a pokud ne, tak od toho seš tady ty, fjůčr bitr, aby sis tohle přečetla a osvěžila.

lekci NELPĚT a NETRVAT ZA KAŽDOU CENU NA SVÝM se mi vylomenina snažila předat od samýho začátku. nejvíc při porodu. ale stejně jsem to nejspíš podle jejího miminkovskýho názoru nepochopila (čtyřka je blbá, pětka je lepší), anebo je to taková ta látka, kterou musíte zvládnout fakt perfektně, protože se na ni nabaluje další a další, a kdo nedá základy, nikdy se neposune dál. taková mateřská matematika. po dnešní budící a uplakaný (z obou stran) noci následovalo uplakaný ospalý ráno, uplakaná ospalá snídaně (a samozřejmě čokoláda, dar z nebes matkám na mateřský) a pak moje LPĚNÍ na tom, že budem v posteli společně pokračovat ve spánku. ne. no way. já vím, že poslední cca měsíc je kočárek+balkon sázka na jistotu, ale v ospalým módu to pro mě znamená zbytečně moc věcí navíc, oproti ulehnutí do postele. zrovna jsem si umyla hlovu. a těch vrstev co budem muset oblíknout a ani jedna z milionu vrstev se neobejde bez otočení na břicho a mýho přemlouvání k otočení zpátky na záda, a tak prostě néééé vylomeninóóóóó pojď spát dohajzlu do postele gooddammit uáááá .. anebo .. anebo .. NELPĚT. dohoda? here we go. kočárek+balkon bude možná win win. získám hodinu času pro sebe a můžu si v klidu dojíst snídani a třeba o tom i napsat na blog pro fjůčr bitr. tak jo. deal. dík, pančelko moje milovaná :), snad už to bude příště aspoň na chvalitebnou .. ;)

absolventi kurzu vegas .. ?

někdy vidím nevinnou vinou fotku na sociální síti a najednou z ní dostanu chuť taky si vyžehlit vlasy, namalovat pusu, přetřít si obličej sjednocovadlem pleti, jít ven kdy chci, předstírat, že je mi 24, tvářit se intelektuálně, mít nalakovaný nehty, řešit hovna jako kdo se s kým líbal a kdo komu napsal první, smát se, brečet, sedět na baru, hledat pseudopravdy, nechat se zvát na svině, zvracet na záchodě, pak se líbat, pak znovu zvracet a bejt na sračky a pořád se tvářit intelektuálně a nezávisle a ... waaaait ... what the hell? tohle že chci? no, možná tak k tomu sezení na baru :).. a pak se vrátit bez zvracení a bez líbání domů k těm svejm dvěma, co je miluju nejvíc na světě, probudit se bez kocoviny a dál žít tak, jak posledních cca 9 měsíců žiju. protože nic skvělejšího mě prostě nemohlo potkat.. no, a jo, brzo svý chutě ukojím (haha!) a ty vlasy si vyžehlím a půjdu do baru a s někým se tam vyfotím, ale na obličej si nic plácat nebudu, prostě pak jen ten fotodůkaz proženu bezva filtrem anebo ani to ne, a ty nehty mě vlastně taky nezajímaj, ani ty pseudopravdy. ale to, kdo se s kým líbal, to jo, to mě zajímá, ... takže, myško, KDY? :D

mlha, ticho, chilli a srdíčka

podle mňágy je jediná jistota mlha. bude teda sedmnáctkovej rokem jistot? :) ...

v půl desátý bylo venku jen pár pejskařů a pár kočárkářů. vzpomínali jsme s F na doby, kdy člověka vytáhl první den z postele od seriálů maximálně kocovinovej hlad. "to byly časy!" "tyhle jsou lepší.." :) i s vytíráním, únavou, bez kafe a bez dortu. se vzkazem na zrcadle.

stejný vzkaz posílám tobě, fjůčr bitr, i tobě, last bitr, mám vás obě ráda, a nejradši mám aktual bitr! :) šestnáctkovej byl nabitej jak blázinec, ale neměnila bych jedinej den, protože všechno se stalo z nějakýho důvodu a každej den mě něco naučil. když u nás byla na návštěvě fišmyš někdy těsně po mým šestipondělí, řekla jsem jí jedno divnomoudro, co nevim, jestli bylo/je moudrý: jestli nechceš mít děti, tak je neměj. a asi s tím pořád souhlasím, prošla jsem si spoustou momentů, kdy jsem byla přesvědčená, že moct vrátit čas, tak do toho nejdu, bejt máma je nepředstavitelnej mazec. jenže! ještěže to vrátit nejde. bylo by to totiž moc jednoduchý, to všechno, koukat na seriály, číst knihy kdykoli chci, pít teplý kafe (:D), chodit na rande se svým blonďákem, užívat si svůj pohodlnej bezstarostnej život.. ty jo, dobrý, ale kam bych se posunula a co bych se naučila? něco určitě jo. ale TOLIK!?!? to asi těžko. takže... jestli nechceš děti, tak je neměj, anebo buď pankáč a jdi do toho i tak! :D toť moje poselství budoucím generacím.. :) myslim že nikdo mě nikdy nenaučí tolik věcí o mně samotný, jako moje vylomenina, nevěřím, že na světě existuje větší zrcadlo. tohle a další podobný klišeé najednou získaj hmatatelnou povahu a je to JÍZDA. a jde si ji užít. i když to jsou někdy kopance, štípance a odnesu si milion boulí, ale každá mě přiblíží mě samý. každýmu bych přála zažít takovouhle nekonečnou vesmírně nesmírnou lásku. LÁSKU. takovou, že i kapitálky jsou na ni malý, že ani plná řádka srdíček kurva srdíček to nedokáže vystihnout. jsou dny, kdy melu z posledního, ale takový dny jsou vždy, s dítětem i bez něj. ale s ním jsou prostě najednou úplný. dávaj smysl. učím se. každou minutu. vážím si. taky každý minuty. a děkuju, děkuju, děkuju, někdy mám chuť pořád dokolečka jen děkovat za to, co mám a jak se mám. a pak mám někdy chuť rozmlátit si hlavu o topení. prostě život:)..

sedmnáctkovej, vítej, těším se na tebe, a prosím jen, ať jsme zdraví a šťastní. 

ps: PÍŠU! a jsem za to placená! vydělám si měsíčně cca na dvě kafe a jedno hlídání, hurááá... co potřebuju víc, žejo!? :D

ps2: dnes jsem byla poprvé s vylomeninou na plaváníčíčku. s bariérami mi pomáhali neznámí mužové. nejdřív s těma autobusovo-kočárkovýma a pak i s pastící ohrádko-překážkou (nevim, jak se to jmenuje oficiálně), co je její účel, aby přes ní nemohly děti prchnout. a né aby se přes ni nedostala bitr! .. no, a pak jsme plovaly a pak jsem si dala kafe. takže dobrý :D!

ps3: čtyři chilli papričky do červený čočky už nejsou pank, ale pjůr hardcore!!